Beskydská sedmička 2013
Zhruba před devíti měsíci mě oslovil, můj budoucí parťák na Beskydské sedmičce, zda s ním nechci tento závod absolvovat. Popravdě neměl jsem tušení, do čeho jdu a vzal jsem si čas na rozmyšlenou. Po prozkoumání různých informací jsem si řekl, že budu blázen a půjdu do toho. Nevýhoda byla, že registrace se otvírá 1. ledna a je velice rychle zaplněná, takže se hlásíte na něco už půl roku předem, na druhou stranu těsně před závodem bych si to mohl ještě rozmyslet a takhle už to nešlo.
Mojí výhodou bylo to, že jsem na Beskydskou sedmičku jel již se zkušenýma matadorama, kteří mají toto utrpení již úspěšně za sebou. Poskytli mi spoustu dobrých rad jak se na závod připravit zejména pak ohledně nesených věcí, oblečení, tejpování nohou a podobně, což je velice podstatné pokud chcete dojít ve stanoveném limitu. Pokud se někdo z čtenářů na tento závod chystá prvně, tak rozhodně využijte rad někoho, kdo má již s podobnými závody zkušenosti.
Start závodu, byl stanoven v pátek na 22:00 z Třince a moje kategorie sport to měla do cíle 94km s převýšením 5430m a ne jen nahoru, ale i dolu. Když jsem stál na náměstí v Třinci a do startu zbývalo posledních pár minut, ještě jsme s parťákem v davu závodníků prováděli poslední protažení svalů a v hlavě vám lítají různé myšlenky. Jít do závodu s tím, že jsem v životě nezkoušel ujít podobnou vzdálenost, moje maxima byli kolem 20-30 km a tady jsem se měl pokusit zdolat mnohem větší nálož kilometrů, byli trochu frustrující. Co na to řekne tělo, co když přijde zranění. To vše sebou beskydská sedmička nese a ne jen tak pro nic zanic nedokončí závod třetina lidí, i v letošním ročníku tomu nebylo jinak.
Prvních zhruba 5km, jsme s parťákem zvolili svižnější tempo, kde nás čekal rovinatý úsek k prvnímu kopci, snažili jsme se dostat co nejvíce dopředu a vyhnout se tak prodírání mezi pomalejšími závodníky v prvním kopci. V ten okamžik, kdy jsem byl ještě pod kopcem a vidím hada svítících čelovek, který se dere na první kopec, a někteří borci jsou už nahoře, jsem si uvědomil, že již není cesty zpět, musím to dojít až do cíle chtě nechtě.
První vrchol nad 1000m ze všech sedmi jsme vyšli celkem v pohodě. Následoval první sběh do údolí, kde jsme se s jednou větší skupinou dostali mimo cestu. Naštěstí jeden závodník pomocí GPS zjistil, že i touto cestou se dostaneme zpět na původní trasu. Po chvíli se opět zapojujeme do houfu lidí konkrétně sporťáků, neboť kategorie hobby nemuseli po prvním kopci zpět do údolí a opět nahoru. Druhý kopec Ropice před námi, kde v údolí nás čeká už první občerstvovací stanice s vodou. Následuje opět prudké stoupání po sjezdovce. Asi po kilometru sjezdovka končí, ale stoupání zdaleka ne. Těsně pod vrcholem se napojujeme do houfu závodníků hobby, kteří měli zkrácenou trasu. Prodírání mezi pomalejšími závodníky v úzkých lesních cestičkách v noci je velice náročné.
Po zdolání druhého vrcholu, nás čeká první prudší sběh, kde se již začnou ozývat kolena a stehenní svaly, kterým se prudké klesání během moc nelíbí. Vidina první větší občerstvovací stance nás ale žene dopředu. Konečně jsme dole, kopce banánů, melounů, jablek, tatranek a spousta vody nás zaměstná zhruba na 10 minut, první odpočinek a lehké vyklepání nohou. Zima nás však nutí jí dál.
Jestli první dva kopce někoho vysílili, tak teprve teď začíná stoupání, další čtyři kopce nemají pod 1200m n. m. Travný, nasazujeme svižné tempo do kopce a jedeme dopředu, předcházíme celkem dost závodníků. Zhruba 150m pod vrcholem se oddělují kategorie hobby a sport, my jdeme až na samotný vrchol, kde vedou úzké lesní cestičky. Počet závodníků na trase rapidně poklesl. Můj parťák rychle vyměnil baterie do čelovky a honem dolů, jsme ve skupině sporťáků, kteří se ženou dolů ale moc rychle to nejde. Dolu se dostáváme celkem bezpečně, ale nohy zas bolí o trochu víc a to nejsme zdaleka za polovinou a před námi nejvyšší vrchol Lysá Hora.
Před závodem, jsme si stanovili limit dobytí Lysé hory na 6:00, s tímto časem bychom byli spokojeni. K vrcholu se jde celkem dobře a zdolává me ho v 05:07 s náskokem na druhou spřátelenou dvojici 30min. Teplota na chrchlu byla -4°C a proto se nahoře moc nezdržujeme, i když noční výhled z hory byl parádní. Pro porovnání vítězná dvojice B7 byla na Lysé hoře v 02:50. Každé zdolání vrcholu nese sebou to hořké sestupování dolů až do údolí. Kamenité cestičky to o nic víc nezpříjemňují. Dole jsme zhruba za hodinu a půl. Cestou dolů se rozednilo a sundáváme čelovky. Čeká nás vetší občerstvovací stanice, kde dostaneme i polívku.
Po teplé polívce a párku se chystáme na zdolání nejdelšího stoupání na pověstný Smrk, který údajně rozhoduje o úspěchu či opaku v závodě. Na smrk vycházíme v 7:00 a chladné údolí nás nutí jít rychleji, abychom se zahřáli. Pozvolné stoupání se však rychle změní na nekončící prudký výstup, kde se pořádně zapotíme. Pomalejší závodníky jsme předešli v tempu a držíme se skupinky, které do toho pořádně šlape. Konečně jsme těsně pod vrcholem, kde probíhá kontrola, a pokračujeme na poslední kilometr stoupání k vrcholu. Parťák nasadil drtivé tempo a sotva se za ním držím, jedu na krev, ale nepouštím se ho. Po malé pauze opět dolů, Pravé koleno už volá na poplach, ale snažím se to ignorovat.
Scházíme dolů, běžet moc už nejde, kde je další zastávka. Dávám si polívku a dvě klobásky. Nutností bylo přetejpování chodidel, neboť se mi začali dřít malíčky. Bylo to sice pozdě ale přece, bolest nepřestane už do konce závodu. Před námi poslední dva vrcholy ze sedmi nad 1000m. těsně před odchodem nás došli kolegové z druhé dvojíce a nás to vybičuje k drtivému výšlapu k vrcholu. Z vrcholu celou cestu běžíme dolů, jak kdyby svaly dostaly živou vodu.
Zbývá poslední sedmý vrchol, ale do cíle to je ještě 20km a síly ubývají, výstup na radhošť je už hodně unavující a drtivé tempo při stoupání se již dál držet nedá, ale stále jdeme svižně. Zdolání sedmého vrcholu, trocha vody a opět dolů. Nekonečné klesání dokonale ničí mou pravou nohu.
Dostáváme se na poslední občerstvovací stanici, meloun a iontový nápoj skvěle osvěží. Před námi je poslední vrchol, ale nepočítá se mezi sedm hlavních, neboť má „jen“ 918m n. m. Stoupání rozdělené do tří prudkých úseků bere poslední síly, ale vrchol zdoláváme, rovinky stále občas běžíme. Malá pauza nahoře nám ale dala nemilé setkání se soupeřící dvojící a tak rychle vyrážíme dolů. Do cíle to je 7km a Frenštát pod Radhoštěm v dohlednu. První prudký sběh, dáváme v tempu, ale další kilometry mírnějšího klesání jsou asi největší utrpení v závodu. Nohy mám, jak kdybych běžel po skle, a to nemluvím o mém koleni, které permanentně bolí. Konečně jsme mezi domy a cíl je nadosah. S parťákem nasazujeme tempo, jak kdybychom měli za sebou 9km a ne 10x tolik. Posledních 100m za povzbuzování diváků sprintujeme do finiše a vysněný čas 20 hodin je zdolán, dostali jsme se do cíle v 18:49:02 a jsme maximálně spokojeni. Druhá dvojice za námi dobíhá ani ne s minutovým odstupem a společně se radujeme nad zdoláním beskydské K2.
Ve finiši jsme ještě před 17hod a tak si v klidu vychutnáváme atmosféru. Sprcha v místní škole, večeře a hurá do spacáku. Ráno všechno bolí a koleno už solidně nateklo. Pokud se mě ptáte, jestli to stálo za to, tak rozhodně ano. Týden po závodě nejsou nohy ještě úplně v pořádku, ale už teď vím, že trochu lepší příprava a příští rok to půjdu znova a doufám i v lepší čas, pokud bude počasí výborné jak letos. Všem, kteří mají rádi adrenalin a dokazují věci, které jsou pro některé nemožné, je tento jako závod stvořený, protože dojít do cíle bolí a není zadarmo, i letos 1/3 statujících nedošla a to o něčem vypovídá.
Pavrel P.
