Potápěčská licence „Open Water Diver“

Je to již několik let co jsem se tehdy jako desetiletý kluk převážně šnorchloval, ale i začínal s přístrojovým potápěním. Táta byl vlastníkem pokročilé potápěčské licence a tak mě sem tam brával s sebou na potápěčské základy do zahraničí. Když už však bylo ve třinácti letech na čase si udělat vlastní licenci, otec měl pod vodou problém a s potápěním skončil. Od té doby jsem se s tímto úžasným sportem nesetkal.

Po úspěšném přijetí na Univerzitu Palackého v Olomouci jsem ve volitelných předmětech na letní semestr uviděl předmět Základy přístrojového potápění v bazénu. S mou adrenalinovou povahou a touhou obnovit staré zážitky jsem nemohl odolat a tento volitelný předmět si nezapsat. Na tento předmět jsem začal docházet každé úterý od 12 do 15 hodin na praktické cvičení v bazénech a od 17:30 do 19 hodin na teoretické části předmětu, ze kterého se na konci semestru dělala ústní zkouška. Pro mé neštěstí jsem měl zapsaný před bazénem i předmět fotbalu od 11 do 12 hodin, takže jsem většinou již řádně unavený přebíhal do plaveckého bazénu v Olomouci.

První hodina v bazénu proběhla pouze „na suchu“ s tím, že nám vedoucí předmětu Mgr. Josef Pisca osvětlil průběh semestru, požadavky pro zápočty a způsob zakončení. Druhá hodina byla již v bazénu a začala dle mého usouzení pro ostatní velmi intenzivně. Zhruba v polovině cvičení jsme na dně bazénu v 5-ti metrové hloubce měli tzv. vylévat masku.  Ne všichni tento náročnější prvek hned na poprvé zvládli, každopádně instruktoři byli ohleduplní a vše vyučovalo s trpělivostí a klidem. V dalších cvičeních se obtížnosti prvků stupňovali. Vyučovalo se zadržování dechu, technika plavání s ploutvemi  až po nejnáročnější prvek a to ten, kdy stojící na břehu hodíte svou A-B-C výstroj ( maska, šnorchl, ploutve ) hodíte do pěti metrové hloubky do bazénu. Až spadnou na dno, skočíte pro ně, na dně vše nasadíte a vyplavete na hladinu, kde vás kontroluje instruktor, zda máte vše v pořádku a samozřejmě vylitou masku. Tuším, že celkem bylo asi 6 praktických cvičení a teoretických přednášek.

Po zvládnutí všech prvků následoval zápočet předmětu, po kterém se mohla uskutečnit poslední hodina konečně již v plné výbavě potápěče. Zápočet se skládal z plavby na hladině s ploutvemi a šnorchlem, nicméně bez masky. Takto se muselo uplavat 40 metrů. Dalším prvkem bylo plavání pod vodou, taktéž 40 metrů. Již dříve zmiňovaný cvik vytáhnutí A-B-C výstroje ze dna bylo také požadováno k zápočtu a v poslední řadě bylo tzv. šlapání vody po dobu 10-ti minut. Po uděleném zápočtu nám byla udělena nabídka na dodělání Open Water Diver licence jako navázání na předmět, tentokrát již mimoškolní cestou, ale navíc se slevou až o jednu třetinu oproti běžným posluchačům kurzu mimo univerzitu. Opět jsem nemohl jinak než s doděláním lince souhlasit.

Po absolvování zhruba pěti bazénů přístrojového potápění a drillování všech potřebných úkonů a krizových situací pro bezpečné potápění jsme dostali knihu a následoval test, ve kterém jsem museli alespoň z 90% uspět. Nejtěžší na tomto testu byly dekompresní tabulky, jejich tabulky a práce s nimi. Pár dní jsem tedy věnoval studiu teorie a výpočtům dekompresním tabulkám. Test se mi podařilo napsat na 98%, a tudíž po zaplacení všech poplatků mohly následovat čtyři závěrečné ponory na volné vodě. Byly nám nabídnuty velmi zajímavé lokality na dodělání naší Open Water Diver licence a to např. Italský ostrov Elba či vyhlášené lokality v Egyptu. Nicméně z důvodu mého odjezdu do zahraničí na celé léto jsem se těchto zájezdů nemohl zúčastnit. Proto jsem volil nejlevnější a nejbrzší variantu na lomu Leštinka, který se nachází zhruba na půl cesty mezi Litomyšlí a Hlinskem.

 Tento 26 metrů hluboký lom je vyhlášenou českou lokalitou pro potápění. Tento pobyt byl dvoudenní a jak již bylo řečeno uskutečnily se zde 4 ponory na volné vodě. Hned po příjezdu na plánovaných 8 hodin ráno na lokalitu jsem se spolu ostatními osmi zájemci o licenci ubytoval ve velmi příjemném a útulném podkroví nad budovou pro potápěče. Byli jsme seznámeni s pravidly pro pobyt v lokalitě. Celé dny bylo otevřeno občerstvení s teplými i studenými nápoji, párky, steaky a točeným pivem, takže nouze nebyla opravdu o nic. Poté jsme vyložili všechen materiál a s nahlášením čísel všech věcí nám byla veškerá výstroj přidělena včetně buddy partnera po dobu kurzu.

Můj buddy byl sympatický slovák Jan, také student z Olomoucké Univerzity se kterým jsme se vídali na předmětu v bazénu. Teď nebránilo nic tomu jít prodat nacvičené věci z bazénu na volnou vodu. Po zvládnuté technice prvního skoku do vody jsem si myslel, že to asi vzdáme, jelikož voda měla pouhých 10°C. Po pár minutách se nám však voda v neoprenech tělesným teplem zahřála a zima již nebyla tak hrozná. Následoval však další šok. Po prvním zanoření jsme si uvědomili, že viditelnost oproti bazénu je zde téměř nulová. Nebyla vidět ani plošina nacházející se 3 metry pod námi, na kterou jsme měli sestoupit pro zopakování technik vylévání masek či přechodů na záložní automatiku. Viditelnost byla opravdu zhruba 1,5 – 2 metry. To v nás vyvolalo jistou nervozitu, jelikož se okolo nás nacházel pouze temně zelený prostor, ve kterém nebyla poznat ani hloubka ani směr ponoru. Po zhruba 20 minutách strávených na této plošině si nás pod vodou převzal další instruktor, který s námi měl obeplout celý lom dokola v hloubce zhruba 7 metrů. Naše s ještě jedna buddy dvojice tedy vyrazila za instruktorem. Mohu říci, že to nebyla vůbec žádná sranda a měl jsem co dělat, abych si udržel hladinu stresu co nejníže. Všude okolo nás bylo tajemně zeleno a pod námi tma. Jen po pravé ruce jsem občas zahlédnul zelenou stěnu, kameny či větvě a kmeny pokryté vrstvou vodních řas. Po zhruba třičtvrtě cesty okolo lomu jsem najednou zahlédl po námi něco velkého, bílého a hadovitého tvaru. Po pár vteřinách pozorování nás to zahlédlo a namířilo si to cestu rovnou k nám. S buddym Honzou jsme s velmi vystrašenými pohledy koukali tváří v tvář velkému bílému sumci, který k nám doplaval na dosah ruky. Nebyl jsem zrovna v situaci, kdy bych se chtěl hledat nové přátele a rukou jsem ho odehnal. Později po diskuzi s potápěči, kteří měli již zkušenosti s touto lokalitou, jsem zjistil, že to byl sumec Marek, který měří něco málo přes 1 metr. Opatřil jsem si i jeho foto.

Po celkové době asi 40 minut strávené v 10°C vodě jsme vylezli na břeh, kde jsme ze sebe sundali studenou mokrou výstroj, dali si teplou sprchu naobědvali se a probrali první dvojponor. Sotva instruktor ohlásil debriefingu oznámil čas dalšího ponoru. Tento čas byl stanoven na 14 hodin, tudíž jsme měli asi 30 minut pauzu a šlo se znovu do té studené vody. Tentokrát nás již nic moc nepřekvapilo a ponor byl z našeho následného úsudku mnohem lepší. V tomto ponoru bylo za úkol procvičovat krizovou situaci a to náhlé dojití vzduchu Vašeho buddy partnera a vaši následnou pomoc pro bezpečné vynoření. Během tohoto 35-ti minutového ponoru jsme tento postup opakovaně cvičili. Tentokrát jsme se již v průběhu plavání dostali do hloubky 14-ti metrů, kde se v lomu nacházely staré důlní vozíky a různé boudy s telefony, stoly a záchody. Jelikož jsem měl s sebou, jako jediný podvodní baterku, mohl jsem do temné boudy z půlky nahlédnout. Když jsem z ní však plaval ven, instruktor mi z ničeho nic ukázal, tak jak jsme to do té doby cvičně dělali, že mi došel vzduch. Tentokrát jsme s buddym neplavali přímo vedle sebe, nýbrž byl ode mě zhruba 3 metry, tudíž se mi docela ztrácel z dohledu. Navíc jsem byl ještě půlkou těla v nějaké důlní boudě. Každopádně jsem udržel klid, zadržel dech, vypouštěl pomalu vzduch z plic a plaval hledat buddy partnera, který již naštěstí připravený se záložní automatikou mě vyhlížel. Na briefingu jsme se dozvěděli, že nás tato zkušenost měla naučit vzájemné kontrolování se navzájem a nevzdalování se na délku, ze které ztrácíme mezi sebou kontakt.

Po tomto ponoru následovali další organizační věci a následné večerní pobavení u točeného piva, bohužel stále s menší trémou před posledním zítřejším ponorem, který rozhodoval o udělení licence. Ráno jsem tedy vstal, nasnídal se a začal se oblíkat do výstroje. Ponor byl naplánován na 9 hodin. Před ponorem jsme se navíc dozvěděli, že instruktoři nám budou schválně a nečekaně strhávat masky z očí, vytrhávat automatiky z úst či nám budou dopouštět žakety vzduchem a daších mnoho naschválů. Naše tréma se tím pádem zdvojnásobila.

Závěrečný ponor u mě probíhal hladce až to jedné nevinné chvíle, kdy se mě jako několikrát během ponoru, instruktor zeptal na tlak vzduchu v mé láhvi. Jako obvykle jsem sklonil hlavu k pasu, abych zkontroloval tlakoměr. V tu chvíli mi strhnul masku z očí a já viděl jen rozmazané zeleno. Se štěstím jsem brýle zachytil v rukou, když v ten moment mi instruktor vytrhnul i automatiku z pusy a držel ji za mými zády mimo můj dosah. Naštěstí jsem měl v plicích nějaký vzduch z nádechu, tak jsem si řekl, že nějakou dobu bez dechu vydržím a že musím zachovat chladnou hlavu a přemýšlet. Jelikož se náustek při vytrhávání ulomil, tak jsem si uvědomil, že již použít nepůjde a že tedy ani nebude mít cenu mou primární automatiku za mými zády hledat, proto jako první jsem nahmatal na svém žaketu náhradní automatiku, tudíž jsem si zajistil přísun vzduchu, který js vždy primární. Poté jsem si nasadil masku a vylil z ní vodu. Instruktor se potápěčským OK zeptal, zdali jsem v pořádku. Po mém opětování OK mi podal ruku a pogratuloval. Můj buddy partner již tak chladnou hlavu neměl a při pozdější simulaci topení instruktora a žádosti Honzu o kyslík mu nepodal svoji záložní automatiku, nýbrž jeho primární a sám neměl co dýchat. Po ponoru jsme se dozvěděli, že kdyby se dotyčný opravdu topil, tak už mu jeho primární automatiku nemusí vrátit a je zle. Proto Honza s licencí v tomto ponoru neuspěl stejně jako další 2 členové, kteří během ponoru také něco nezvládli. Nicméně při následném vysvětlení chyb a připlaceném ponoru navíc snad vše zvládli. Tím byla u konce moje potápěčská licence Open Water Diver.

Tomáš M.